Pouť do Taizé v červenci 2010 – osobní vyznání

Zvony z TAIZÉ

TAIZÉ – když jsem poprvé slyšela tento název, vůbec jsem netušila, co znamená. Co to je? Kde to je? Co se tam děje? Co je na tom zajímavého a co to lidem přináší?

„Je to křesťanská ekumenická komunita ve Francii. Sjíždí se tam lidé z celého světa a společně s bratry, kteří tam žijí, se třikrát denně modlí. Zajímavého tam není vůbec nic, není tam žádný supermarket ani koupaliště ani žádné jiné vyžití. Nic k vidění. Vozím tam mladé lidi, aby poznali, jak mohou žít křesťané“, zněla odpověď našeho bratra faráře.

„Je to úžasné místo, kde cítíš přítomnost živého Boha. Načerpáš tam duchovní energii nejméně na rok a Tobě, jako novokřtěnci to můžu jenom doporučit“, zněla odpověď sestry kazatelky.

„Tak a teď si to přeber“, řekla jsem si a začala ve mně hlodat zvědavost společně s touhou poznat toto místo na vlastní kůži.

Bylo rozhodnuto.

A tak jsme se 10. července 2010 vydali autobusem Prostějov – Brno – TAIZÉ na pouť do tohoto pro mě neznámého, ale lákavého místa.

Už v autobuse vládla úžasná atmosféra. Úplně jiná, než znáte z obyčejných zájezdů. Přátelství, klid, úsměv, tolerance – v dnešní době naprosto nečekané. Sešli jsme se lidé všech věkových skupin, od malých dětí až po „seniorát“ – jak jsme s  oblibou říkali nám, starším poutníkům, a za celou cestu nenastal sebemenší problém.

A pak to přišlo. Konečně jsme byli u cíle naší cesty. TAIZÉ – vysněné, tolik očekávané, mně doslova vyrazilo dech. Tisíce lidí všech národností a barev kůže proudilo sem a tam, se zavazadly i bez nich, ze všech stran bylo slyšet všechny jazyky světa a já tam stála uprostřed toho Babylónu se svojí češtinou a říkala jsem si: „Děvče, jsi ztracená. Jazyk neumíš žádný, a jestli se tu ztratíš, už tě nenajdou.“ Byly to ovšem úplně zbytečné obavy. Od prvního okamžiku člověk zažívá něco nepopsatelného, neuvěřitelného, něco co se nedá vypovědět, co se musí prožít. Na každém kroku vládne neskutečně přátelská a milá atmosféra i uprostřed tisíců lidí cítíte klid a mír. Lidé se navzájem zdraví, usmívají se na sebe, naváží hovor i přes jazykové bariéry a vy najednou cítíte, že se s nimi domluvíte. Všude kolem vás je čisto a pořádek. Bezpečí. Nikde se nic nezamyká, vše je celý den i v noci otevřeno a nikdy se nic neztratí. Pro našince je to nepochopitelné. Ubytování i strava je skromné, ale i přesto skvělé. Každý má svoji postel nebo stan, nikdo nemá hlad ani žízeň, sociální zařízení je sice společné, ale vždy čisté. Všechno je perfektně zorganizované, díky pomoci všech poutníků, kteří se zapojují svou prací do chodu komunity, vše běží jako po drátkách.

Celý den, od rána do pozdního večera je plně využitý, každou vteřinu zde prožijete naplno. Ráno začíná modlitbou společně s bratry. Tyto společné modlitby třikrát denně jsou skutečným zážitkem. Nejdříve začnou zvonit zvony a zvát vás do kostela. V tu chvíli necháte vše tak, jak je a spěcháte do chrámu najít si své místo. Tisíce lidí sedí vedle sebe na zemi, modlí se a chválí Hospodina ve všech jazycích. Sametové hlasy bratrů, kteří předčítají modlitby vás hladí po duši a když zazní sborový zpěv tisíců poutníků, doslova oněmíte úžasem. Můžete se přidat, nebo zavřít oči a jen naslouchat a nechat na sebe působit dotek živého Boha. Protože v tu chvíli Ho opravdu cítíte. Máte neochvějnou jistotu, že je mezi vámi. Teď, v tomto okamžiku, cítíte Jeho dotek. To, co jsem prožila při těchto modlitbách, se nedá slovy popsat. Obrovský pocit štěstí, klidu a pokoje po několika dnech vystřídal pláč. Přišel sám od sebe, nečekaně a nešel zastavit. Ale v tu chvíli zoufalého pláče jsem najednou cítila, že nejsem sama. Že On stojí vedle mě. Najednou přestaly přicházet myšlenky, cítila jsem, jak mě opouštějí všechny staré bolesti a trápení, které jsem v sobě nesla spoustu let a které jsem teď a tady Jemu odevzdávala. Dotkl se přímo mého srdce a já už jsem cítila jen klid a mír. Pocit nevýslovného štěstí, obrovskou jistotu, že Bůh opravdu existuje a je s námi. A nechce po nás nic. Jen to, abychom se ztišili a naslouchali. A pak k nám přijde a dá nám pocítit svoji přítomnost. Na tomto svatém místě jsem odložila celou svoji minulost.

Kromě modliteb a jídla jsou na pořadu dne tzv. ranní úvody. Na nich vždy jeden z bratrů vede biblickou hodinu pro skupinu lidí přibližně stejného věku. Z této hodiny vyplynou otázky k zamyšlení a odpoledne se potom schází menší skupinky, které o ranním tématu diskutují. Každý člověk ve skupině vyjádří svůj názor, což je pro všechny nesmírně přínosné, protože pohled lidí na danou věc je pokaždé jiný a tak se všichni navzájem velmi obohacují. Že při tom vznikají nová přátelství snad není potřeba dodávat. Lidé se sobě navzájem otevírají a každý z nich je za toto křehké pouto vzájemné důvěry a blízkosti vděčný. Je to opravdu nádherný pocit, když lidé, kteří se ještě včera neznali, navzájem sdílejí svoje radosti a někdy i bolesti, které si v sobě nesou.

Tak nám utíkal jeden den za druhým. Všechny dny, které nám byly na tomto svatém místě vyměřeny, byly požehnané od rána až do večera. Ani minutu jsme neprožili naprázdno. A když jsme měli chviličku volnou, chodili jsme na procházky celým městečkem a pozorovali, jak se baví mladí lidé. Velice nás překvapilo, co jsme viděli a co se naprosto neslučuje s tím, na co jsme zvyklí z našeho běžného života. Mladí lidé bavící se jako malé děti (bez alkoholu či jiných povzbuzujících látek), hrají různé hry (např. Zlatá brána otevřená, šachy…), zpívají a tančí nebo sedí a čtou Bibli. Že je to neuvěřitelné? Ano je, ale je to tak. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych. Změnilo to můj názor na dnešní mladou generaci, a zase věřím, že svět ještě není úplně ztracený.

Při loučení s TAIZÉ ukáplo hodně slziček. Návrat do reality byl těžký. A kdyby se mě dnes někdo zeptal co je TAIZÉ? Odpovím toto: „Ráj na zemi, který by měl poznat každý člověk, věřící i bez vyznání, protože kdyby lidé všude ve světě žili jako tam, už bychom tady dnes měli nebe na zemi.“

Po návratu domů mi bylo hodně smutno. Znovu jsem chtěla slyšet zvony zvoucí k modlitbě. A tak jsem si vybalila z kufru ikonu Pána Ježíše, kterou jsem si přivezla, sedla jsem si před ni a ztišila se. A zvony se rozezněly. Naplno. Teď už vím, že mi nemusí být smutno. Jsou uloženy hluboko v mém srdci a rozezní se pokaždé, když je budu chtít slyšet.

Jana Barbora z Prostějova