Začátek měsíce listopadu je dobou, kdy vzpomínáme na naše drahé zesnulé. Navštěvujeme hřbitovy a připomínáme si ty, kteří nás již předešli na cestě života. Vybavujeme si s vděčností pěkné chvíle strávené s nimi, lásku, kterou nám věnovali i všechno krásné, co jsme od nich přijali a co nám zde zanechali.
Jako každý rok, také letos jsme se mohli v pěnčínském kostele Cyrila a Metoděje sejít k dušičkové bohoslužbě, tentokráte v odpoledních hodinách, v neděli 2. listopadu. Každý příchozí mohl před bohoslužbou zapálit svíčku, jako symbol naděje a tiše vzpomenout na jména svých milovaných. Před bohoslužbou se tradičně rozezněl na věži kostela zvon.
S příslušnými biblickými čteními při bohoslužbě a se čtením jmen zesnulých prokládaných žalmovými verši korespondovala hudba. Tentokrát, kromě varhanních skladeb zahraných Ingrid Silnou, si posluchači vyslechli violoncellové skladby Johanna Sebastiana Bacha v podání Bohdany Onderkové, členky orchestru Moravského divadla v Olomouci a dvě duchovní písně, které přednesl Bedřich Schneebaum. Tato krásná a klidná hudba dávala prostor k tichým vzpomínkám na milé blízké, kteří již nejsou zde mezi námi, avšak zůstávají navždy v našich srdcích. Hudba svou poetičností se tak stala projevem ušlechtilé úcty a vděčnosti.
Celá bohoslužba sloužená Janou Bárou Hafnerovou naplňovala přítomné nadějí a povzbuzením, že po lidském pozemském putování a smutku ze ztráty bližních, dává jedinou jistotu Kristovo slovo o životě věčném: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ (Jan 11, 25–26).
Po této dušičkové bohoslužbě měli přítomní možnost společně si zavzpomínat a popovídat při malém občerstvení. Za tento duchovně prožitý nedělní podvečer v pěnčínském kostele Cyrila a Metoděje patří Bohu dík.
Ingrid Silná