Novinky

Radosti a strasti překladatele Bible

Církev československá husitská a Česká křesťanská akademie, pobočka v Prostějově vás zve na besedu:

Radosti a strasti překladatele Bible“

přednáší:  Mgr. Michal KRCHŇÁK

redaktor a člen překladatelské skupiny BIBLE, Český studijní překlad 2009

kdy:       ve středu 20.října 2010 v 17.00 hodin

kde:       v přednáškovém sále fary Církve československé husitské, Demelova 1, Prostějov  (za Priorem)

Srdečně zvou pořadatelé Miloš Košíček, farář CČSH a předseda ČKA v Prostějově

Slavnost světla

Slavnost světla

Odkaz na spoustu super foteček z letního tábora pro děti ve Vápenné, objektivem Lucinky.

http://lucahruzova.rajce.idnes.cz/Vapenna_2010/

Perla úsměvu

Šalomoun říká, že ze všeho nejcennější je umění rozeznávat dobro a zlo.

Evangelia mluví o nalezení toho nejcennějšího : o drahocenné perle, o pokladu, atd.

Z mnoha pokladů, z mnoha drahocenných perel, které nám křesťanství nabízí, chci vám ukázat na jednu drahocennou perličku, zda byste ji dokázali pro sebe objevit.

Je to perla tvého úsměvu.

Úsměv, to je odlesk ráje, je jeho předzvěstí.

Usmívat se, je méně namáhavá činnost než mračení. K úsměvu totiž, jak říkají anatomové, zaměstnáš 15 mimických svalů, kdežto k mračení 36 .

Vyzdobuj se tedy perlou úsměvu každý den hned ráno, jak se probudíš a začni s úsměvy hned doma – na své nejbližší.

A společně prosme: Pane, ať nosím tvůj úsměv. Ať pomáhám šířit tvé království svým úsměvem.

( Z knihy „Cestou do Emauz“, L.Simajchl , zkráceno)

Vápenná – „Mise kyslík“ – srpnový tábor pro děti

PODĚKOVÁNÍ

Chtěli bychom poděkovat panu Milanu ZAHRADNÍČKOVI, fir. El-centrum v Prostějově, za poskytnutí svého objektu ve Vápenné v Jeseníkách pro týdenní prázdninový pobyt dětí z Církve československé husitské v Prostějově.

Díky jeho nesmírné velkorysosti jsme mohli s dětmi také „zachránit“ Zemi v táborové hře „Mise kyslík“, takže můžeme všichni spokojeně dýchat zdravý vzduch.

Děkujeme, že i v Prostějově jsou lidé, kteří namyslí jen na sebe.

Za děti z tábora děkuje Miloš a Ivana

Pouť do Taizé v červenci 2010 – osobní vyznání

Zvony z TAIZÉ

TAIZÉ – když jsem poprvé slyšela tento název, vůbec jsem netušila, co znamená. Co to je? Kde to je? Co se tam děje? Co je na tom zajímavého a co to lidem přináší?

„Je to křesťanská ekumenická komunita ve Francii. Sjíždí se tam lidé z celého světa a společně s bratry, kteří tam žijí, se třikrát denně modlí. Zajímavého tam není vůbec nic, není tam žádný supermarket ani koupaliště ani žádné jiné vyžití. Nic k vidění. Vozím tam mladé lidi, aby poznali, jak mohou žít křesťané“, zněla odpověď našeho bratra faráře.

„Je to úžasné místo, kde cítíš přítomnost živého Boha. Načerpáš tam duchovní energii nejméně na rok a Tobě, jako novokřtěnci to můžu jenom doporučit“, zněla odpověď sestry kazatelky.

„Tak a teď si to přeber“, řekla jsem si a začala ve mně hlodat zvědavost společně s touhou poznat toto místo na vlastní kůži.

Bylo rozhodnuto.

A tak jsme se 10. července 2010 vydali autobusem Prostějov – Brno – TAIZÉ na pouť do tohoto pro mě neznámého, ale lákavého místa.

Už v autobuse vládla úžasná atmosféra. Úplně jiná, než znáte z obyčejných zájezdů. Přátelství, klid, úsměv, tolerance – v dnešní době naprosto nečekané. Sešli jsme se lidé všech věkových skupin, od malých dětí až po „seniorát“ – jak jsme s  oblibou říkali nám, starším poutníkům, a za celou cestu nenastal sebemenší problém.

A pak to přišlo. Konečně jsme byli u cíle naší cesty. TAIZÉ – vysněné, tolik očekávané, mně doslova vyrazilo dech. Tisíce lidí všech národností a barev kůže proudilo sem a tam, se zavazadly i bez nich, ze všech stran bylo slyšet všechny jazyky světa a já tam stála uprostřed toho Babylónu se svojí češtinou a říkala jsem si: „Děvče, jsi ztracená. Jazyk neumíš žádný, a jestli se tu ztratíš, už tě nenajdou.“ Byly to ovšem úplně zbytečné obavy. Od prvního okamžiku člověk zažívá něco nepopsatelného, neuvěřitelného, něco co se nedá vypovědět, co se musí prožít. Na každém kroku vládne neskutečně přátelská a milá atmosféra i uprostřed tisíců lidí cítíte klid a mír. Lidé se navzájem zdraví, usmívají se na sebe, naváží hovor i přes jazykové bariéry a vy najednou cítíte, že se s nimi domluvíte. Všude kolem vás je čisto a pořádek. Bezpečí. Nikde se nic nezamyká, vše je celý den i v noci otevřeno a nikdy se nic neztratí. Pro našince je to nepochopitelné. Ubytování i strava je skromné, ale i přesto skvělé. Každý má svoji postel nebo stan, nikdo nemá hlad ani žízeň, sociální zařízení je sice společné, ale vždy čisté. Všechno je perfektně zorganizované, díky pomoci všech poutníků, kteří se zapojují svou prací do chodu komunity, vše běží jako po drátkách.

Celý den, od rána do pozdního večera je plně využitý, každou vteřinu zde prožijete naplno. Ráno začíná modlitbou společně s bratry. Tyto společné modlitby třikrát denně jsou skutečným zážitkem. Nejdříve začnou zvonit zvony a zvát vás do kostela. V tu chvíli necháte vše tak, jak je a spěcháte do chrámu najít si své místo. Tisíce lidí sedí vedle sebe na zemi, modlí se a chválí Hospodina ve všech jazycích. Sametové hlasy bratrů, kteří předčítají modlitby vás hladí po duši a když zazní sborový zpěv tisíců poutníků, doslova oněmíte úžasem. Můžete se přidat, nebo zavřít oči a jen naslouchat a nechat na sebe působit dotek živého Boha. Protože v tu chvíli Ho opravdu cítíte. Máte neochvějnou jistotu, že je mezi vámi. Teď, v tomto okamžiku, cítíte Jeho dotek. To, co jsem prožila při těchto modlitbách, se nedá slovy popsat. Obrovský pocit štěstí, klidu a pokoje po několika dnech vystřídal pláč. Přišel sám od sebe, nečekaně a nešel zastavit. Ale v tu chvíli zoufalého pláče jsem najednou cítila, že nejsem sama. Že On stojí vedle mě. Najednou přestaly přicházet myšlenky, cítila jsem, jak mě opouštějí všechny staré bolesti a trápení, které jsem v sobě nesla spoustu let a které jsem teď a tady Jemu odevzdávala. Dotkl se přímo mého srdce a já už jsem cítila jen klid a mír. Pocit nevýslovného štěstí, obrovskou jistotu, že Bůh opravdu existuje a je s námi. A nechce po nás nic. Jen to, abychom se ztišili a naslouchali. A pak k nám přijde a dá nám pocítit svoji přítomnost. Na tomto svatém místě jsem odložila celou svoji minulost.

Kromě modliteb a jídla jsou na pořadu dne tzv. ranní úvody. Na nich vždy jeden z bratrů vede biblickou hodinu pro skupinu lidí přibližně stejného věku. Z této hodiny vyplynou otázky k zamyšlení a odpoledne se potom schází menší skupinky, které o ranním tématu diskutují. Každý člověk ve skupině vyjádří svůj názor, což je pro všechny nesmírně přínosné, protože pohled lidí na danou věc je pokaždé jiný a tak se všichni navzájem velmi obohacují. Že při tom vznikají nová přátelství snad není potřeba dodávat. Lidé se sobě navzájem otevírají a každý z nich je za toto křehké pouto vzájemné důvěry a blízkosti vděčný. Je to opravdu nádherný pocit, když lidé, kteří se ještě včera neznali, navzájem sdílejí svoje radosti a někdy i bolesti, které si v sobě nesou.

Tak nám utíkal jeden den za druhým. Všechny dny, které nám byly na tomto svatém místě vyměřeny, byly požehnané od rána až do večera. Ani minutu jsme neprožili naprázdno. A když jsme měli chviličku volnou, chodili jsme na procházky celým městečkem a pozorovali, jak se baví mladí lidé. Velice nás překvapilo, co jsme viděli a co se naprosto neslučuje s tím, na co jsme zvyklí z našeho běžného života. Mladí lidé bavící se jako malé děti (bez alkoholu či jiných povzbuzujících látek), hrají různé hry (např. Zlatá brána otevřená, šachy…), zpívají a tančí nebo sedí a čtou Bibli. Že je to neuvěřitelné? Ano je, ale je to tak. Kdybych to neviděla na vlastní oči, nevěřila bych. Změnilo to můj názor na dnešní mladou generaci, a zase věřím, že svět ještě není úplně ztracený.

Při loučení s TAIZÉ ukáplo hodně slziček. Návrat do reality byl těžký. A kdyby se mě dnes někdo zeptal co je TAIZÉ? Odpovím toto: „Ráj na zemi, který by měl poznat každý člověk, věřící i bez vyznání, protože kdyby lidé všude ve světě žili jako tam, už bychom tady dnes měli nebe na zemi.“

Po návratu domů mi bylo hodně smutno. Znovu jsem chtěla slyšet zvony zvoucí k modlitbě. A tak jsem si vybalila z kufru ikonu Pána Ježíše, kterou jsem si přivezla, sedla jsem si před ni a ztišila se. A zvony se rozezněly. Naplno. Teď už vím, že mi nemusí být smutno. Jsou uloženy hluboko v mém srdci a rozezní se pokaždé, když je budu chtít slyšet.

Jana Barbora z Prostějova

90.výročí CČSH

Je zajímavé, že letošní rok 2010 je pro naši církev mimořádně slavnostní. Nejen, že slavíme 90. výročí vzniku CČSH, ale také 60.výročí založení Brněnské diecéze.

Co myslíte, neslavíme to nějak potichu?

iv.

Pěnčín – 5.7.2010 – slavnostní bohoslužby s koncertem

V pondělí 5.7.2010 v 18.00 hodin

Maňáskové divadlo – v Krumsíně

V pátek 25.června 2010 v Kapli víry, naděje a lásky v Krumsíně bude maňáskové divadlo pro děti.

O čem bude? No přece o tom, jak pojede KUK a MUK na prázdniny.

Noc kostelů

U nás taky byla.

Kdo? Co? No přece „Noc kostelů“.

Letos totiž poprvé byla „ Noc kostelů “ i v Prostějově.

Měli jsme také zajistit „ počítání „ návštěvníků. Připadalo nám to celkem nepodstatné, ale pak jsme všichni zírali na to uvedené číslo. 777 . Magické, viďte ?

Eliška, která stálá celou dobu u vchodu do sboru a nenápadně dělala čárky za každého příchozího, se neustále usmívala.

Dvě sestry, již vskutku zralého věku, měly energie na rozdávání při razítkování poutnických pasů a vydávání plánků. Dokonce až tak, že způsobily příslušníkům policie, nemalý údiv.

Co jsme nabídli jiného než v ostatních kostelech ?

Kromě „živého“ divadla dětí, koncertu violy a varhan, divadla studentů,

„jam  sessionu“ náhlých mladých husitských hudebníků a ochutnávky mešního vína, akční výtvarnou dílnu „stopy v nás“ a modlitební zastavení.

Vrcholem celého večera byla noční prohlídka katakomb. Nazvali jsme takto sklepení Husova sboru. A věřte, my ženské, jsme se tam bály jít, když se uklízelo před akcí. Prý: „Podívej se, jaká tady bude tma, když bude zhasnuto.“

Ječely jsme v hrůze, že na nás skočí pavouk.

Kubu napadlo, že tam naaranžujeme vše tak, jako kdyby právě někdo odešel. Postavili jsme tam tedy věšák s kloboukem, pláštěm a deštníkem.

Do malinké místnosti, ve které byla v dobách synagogy mikve ( ! ), jsme postavili židle s přehozenými kalhotami, košilí a vestou. Ve druhé  místnůstce stál na stojanu fascinující obraz Ježíše, který je právě brán z kříže do nebe.

Byl osvícen sedmi ramenným svícnem – menorou.

Návštěvníci došli až sem na konec chodby, koukali do „mikve“ , mlčeli a naslouchali vyprávění.

Na rozloučenou s Nocí kostelů u nás si mohli vzít na památku buď tenkou svíci –obětinku- nebo lízátko. Co byste řekli, že si většina vybrala ?

Příští rok toho musíme koupit víc.